Pádlovací Norsko

Už od loňského roku jezdím na akce s Vaškem Šatavou a jeho lůžkovým autobusem, se kterým podniká kombinované sportovní výpravy na vodu, hory, kolo, lyže, brusle… A letošní Norsko bylo vodácky tak zajímavé, že jsem musel dokonce odložit o pár týdnů i cestu do Ruska! A tak jsem sbalil katamarán Drake, nezbytné vodácké vybavení a vyrazil.

Otta

Po „přivítání se“ se severem v areálu olympijských můstků v Lillehammeru byla první řekou v pořadí Otta. Dvakrát jsme sjeli peřej s velkými vlnami a válcem, do kterého prostě nechceš spadnout! Podle svých schopností více či méně někteří zaplavali. Večer jsme pak oslavným mejdanem poněkud pozlobili paní správcovou v kempu… K žádným nepřístojnostem ovšem nedošlo a ráno se bez příznaků kocoviny pokračovalo k překrásnému tábořišti na břehu jezera Dyratjonne. Potok z něho vytékající, se o kousek níže vlévá do řeky Jori. 

Jori

Na Jori jsme nastoupili až u mostu o několik kilometrů dále. Čekalo nás deset kiláků sjezdu – našeho prvosjezdu – protože nikdy nikdo z nás na této řece nebyl! Z oněch deseti kilometrů byl první úplně klidný. Následujících devět jsme ale jeli šest hodin v prakticky souvislé peřeji obtížnosti místy WW 3 a místy WW 4. Intenzitu zážitků umocňovala neznalost terénu. Drake, alias Kotrmelec, jak mu říkáme v partičce, se osvědčil už na Ottě, takže kromě seznamovacího nenápadného zaplavání hned v úvodu – kterého si zbytek výpravy na dvou raftech ani nevšiml – Drake hrdinně najížděl lajnu a dával signály ostatním.

Dávno jsem už pochopil, že jediná jeho slabina je mezi lodí a pádlem… Nesčetněkrát jsme museli zastavovat a prohlížet. Les a skály maskovaly řečiště do posledního okamžiku a vletět do toho jen na oko jsme si pochopitelně nemohli dovolit. Řeka teče v údolí se strmými, mnohdy až svislými stěnami a pomoc z venčí je minimálně velmi komplikovaná a zdlouhavá.

Jori měla vody tak akorát pro extázi kajakářů, ale naše raftové posádky si při kličkování mezi šutry pořádně mákly! Cíl u mostu západně od městečka Dombås přinesl úlevu po několikahodinovém vypětí jak nám, tak i čekajícím kamarádům.

Valldola

Další překrásnou „bílou“ řekou byla „Valadola“, správněji Valldola, či Valldalselva. Obtížnost byla nižší, řekněme WW 2 – 3, což bylo při našich vodáckých schopnostech tak akorát na nafukovací kanoe. Zajímavostí byl dojezd až do brakických vod fjordu.

 

 

Geirangelva

U kempu v Geirangerfjordu jsme si ještě jedno odpoledne k velkému pozdvižení turistů zablbli na dvousetmetrovém kousku pěkně chlupatého potoka, který tekl hned za plotem. Nás jezdce zase „pozdvihla“ dvojnice Sereny Williams, která velmi fandila našim výkonům.

Sjoa

Vodáckou část výletu jsme se ctí zakončili několika sjezdy na Šoji (správně Sjoa), cílem u hřiště ve Faukstadu. Mrzelo nás, že na Šoju – skvostnou krasavici, která je zřejmě vodácky neznámější z norských řek – nezbylo pár dní navíc. Nabízí totiž vše, od šestkových masakrů až po úseky pro trojkové turisty. 

Závěrem je třeba poděkovat řediteli, vývojáři a operátorovi výroby firmy Hrab Boats, a hlavně kamarádovi Bodlákovi, „slovensky Pichliač“, za skvělé nafukovací lodě „Hrabolodě“, Filetu a Drejka a povzdechnout si, proč sakra takové řeky nemáme i u nás?!

==Marek Šimíček, www.bajkal700.cz==

Malá galerie fotografií z našeho výletu do Norska: