Dubnové aprílové počasí vskutku nenechalo nic náhodě. Ač jako většina dobrodruhů i my utekli za teplem na jih, přesto i nás zastihly potoky vody z nebe. Ale když pranostika praví „Duben hojný deštěm, říjen vínem“, tak jsme tomu počasí odpustili.
Je první březnová prosluněná sobota a Odra má vodu – byť nízkého stavu. Ale to nás přece nedonutí sedět doma, pomyslela jsem si. Stačilo obvolat pár kamarádů – a ono to vyšlo. Jedeme.
Za ty roky, co člověk jezdí na kajaku, se už leccos naučil. O vodě, o věcech, o sobě. Už dávno mi nedělá problém bleskově se rozhodnout, co vše musím nabalit do lodi těsně před vyplutím. Ve vaku je – tedy pokud nedojde k nějaké nehodě – vlastně vždy vše, a tak stačí jen hrábnout a mám. Anebo taky nemám, ale pak dělám, jako že to vlastně nepotřebuji, a že to nemám je samo sebou součást dost rafinovaného plánu.
Mělo pršet, ale svítí slunce. Měla být zima, ale je horko jak blbec. Mám namířeno přímo pod hráz, právě tam na mě totiž čeká Jarda „Jerry“ Kappel, kajakář týmu „Senioři Beskydy“. Jak příznačné – mému příteli je totiž rovných čtyřiasedmdesát let a na Adrenalin Cupu závodí již více než deset let. Faktem je, že každý rok naposled. Prý.
Čeština
English
Polski